Zvykání v tropech

Malí trapiči

Klima v Temozónu je tropické, což znamená teď v létě teploty kolem 35-37 stupňů přes den a kolem 25 stupňů v noci. První dva či tři týdny jsem se moc nevyspala. Kombinace vedra a komárů je pro Středoevropana dost nesnesitelná, zvlášť tím, že místní komáří štípance nevnímají, zato Evropany a Američany komáři zpravidla poštípou tak, že místní říkají, že mají „alergía a los mosquitos“. Pořádné červené fleky pak pak člověka zdobí po těle několik dní, a to i přes kombinaci Raidu do zásuvky, repelentu, antihistaminik v tabletách a mazání postižených míst obdobou českého Fenistilu. I štípance místních mušek (vlastně jsou komáři a zvlášť tyhle potvory) první čtvrthodinu pálí jako po štípnutí vosy. Zvláštní je, že je nepřitahuje světlo, ale naopak začnou člověka týrat potom, co v noci zhasne. Ale po určité době tyto problémy odezní. Velkou pomocí pak byla moskytiéra. Podobný počáteční boj s komáry čekal nově příchozí studenty z USA do Temozónu, kteří tu také působili jako dobrovolníci, ale jejich pobyt byl jen na měsíc.

Období dešťů 

Od června do září tu trvá období dešťů. V Méridě prší téměř denně nebo alespoň jednou za tři dny, vždy odpoledne se přižene rychlý déšť či bouřka, které za hodinu či dvě přejdou a příjemně pročistí vzduch. V Temozónu je klima trochu jiné, není takové dusno jako ve vybetonovaných ulicích města a profukuje tu větřík. S dešti souvisí ale i komáři, objevují se hlavně ráno a večer, a pak také po odpoledním dešti. Údajně se tu při epidemiích komárů v období dešťů rozprašuje přípravek proti nim z letadla. Což ovšem odnesou i další druhy hmyzu a obzvlášť včely, které pak mají mnohem menší výnosy. Med je přitom tady pro oblast kolem Muny dost významnou komoditou. Někteří včelaři produkují med organický. Velká část medu jde prý na export do Evropy. Před pěti lety tu měli velkou epidemii horečky dengue, údajně několik set případů, postřik je tedy zřejmě menším zlem.

Dům v Temozónu přitahuje různé návštěvníky z řad fauny, už jsem měla tu čest s tarantulí, škorpionem, ještěrky a leguáni běhají po terase pravidelně. Hady jsem naštěstí žádné živ v domě ani na cestách nepotkala, ale sem tam člověk ve vesnici zahlédne zabitého korálovce nebo zmiji. 

Návštěvník - škorpión

Temozón mezinárodní…

Na Haciendě se domlouváme na návštěvu krásného cenotu v sousední vesnici s praktikantami z Francie (čtyřměsíční pobyt). Protože jsme v oblasti mnoha cenotů, téměř každá vesnice v okolí má luxus mít svůj vlastní cenote. Chceme využít mototaxi, které tu slouží místo taxíků.

Jeden červencový týden tu se mnou v domečku bydlela Xochitl, další praktikantka z USA, což bylo fajn mít společnost. A díky ní zaměstnanci nadace FHMM konečně dovezli nějaký nábytek :-) Tato slečna dělala v komunitě mezi mladými lidmi průzkum, jaké jsou jejich problémy a přání, co by FHMM v komunitě mohla dále dělat.

Krátkou chvíli nás bylo tedy v Temozónu rovnou pět mladých lidí ze zahraničí. Částečně to bylo obdobím letních prázdnin. Učitel angličtiny zůstává v komunitě ale nejdéle, v druhé polovině srpna jsem tu už opět sama.

Novodobí uhlíři

Jednoho rána se probudila do nového dne s výhledem na činorodé dělníky, kteří už několik dní čistili pozemek sousedící s mým domečkem. Sekali na menší kusy stromy (buš) a vypalovali kořeny. 

Stavěli zvláštní hromadu vyrovnaného dříví do tvaru kopy sena, kterou pak obeskládali hlínou s přidanými listy, zatíženou velkými klacky. Z ní se pak začal valit kouř – místní udělali milíř na uhlí. Je to zvláštní, jak se tu zastavil čas. Uprostřed vesnice se koná v podstatě od pradávna stejný způsob vypalování pralesa, čištění pozemku. Hlína je zde velmi skalnatá, pozemky samý bílý yucatanský vápenec, překrytý tenkou vrstvou jasně červené úrodné hlíny. Velké štěstí mají ty rodiny, jejichž pozemek jim dovoluje pěstovat nějaké ovocné stromy, a není opravdu jen holá skála. Milíř hořel několik dní a nocí, než ze dřeva vzniklo uhlí. Uhlíři mi důkladně vyudili obydlí, milíř byl jen asi třicet metrů od domu. Nic nechytilo, což jsem byla ráda :-)

 

Jak jsem později zjistila, výroba uhlí je oblíbený způsob, jak si místní přivydělávají. Praktikují to často ale většinou někde dál od vesnice v pralese.

Temozón Sur v obrázcích

Domek, ve kterém bydlím. Před ním zaparkovaný nejužitečnější dopravní prostředek, který tu existuje: Kolo a káru v jednom. Auto nemají všichni, ale bez tohoto superkola se tu neobejde snad žádná rodina :-) Zapůjčeno od sousedů, abych si mohla přivézt pitnou vodu.

 Besídka na závěr školního roku. Holčičky v tradičních bílých krojích s pestře vyšívanými květy (terno nebo huipil), kluci v bílé košili (guayabera), kalhotách a klobouku. V pozadí ukázka místní architektury - tzv. mayský dům (casa maya). Druhá budova jsou toalety, popisky v mayštině :-) Na třetím obrázku je jedna ze tříd.

Fotbalové hřiště. Fotbal je nejoblíbenějším sportem, obzvlášť úspěšný je místní dívčí tým. 

 

 

 

 

 

 

Výhled přes ulici k sousedům...

Výhled z domku na opačnou stranu ve večerních hodinách...

Příprava na corridu k oslavě Nanebevzetí Panny Marie

Procesí vesnicí, oslavy Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna

 

 

Hacienda Temozón, patio

Hacienda Temozón, hotel a restaurace. Zaměstnává asi 50 místních.

Mérida, nádraží taxi colectivo do Temozónu.

Z Méridy do Temozónu odjíždí dodávky zvané taxi colectivo v předem stanovené časy (ale klidně i dřív, když má dost pasažérů). Z Temozónu do Méridy je to s jízdním řádem horší... Když chce člověk opustit Temozón, není to vždycky na chvilku. Zářným příkladem byl den, kdy jsem chtěla v pátek odpoledne odjet do Méridy. Bylo mi řečeno, že taxi pojede ahorita - joo, hned znamenalo za hodinku a půl :-) Ale během čekání jsem si popovídala s manželkou taxisty a aspoň se něco dozvěděla z místních drbů :-)

Cesta a první postřehy aneb Seznamte se s Temozónem

Cesta letadlem přes dvacet hodin uběhla překvapivě rychle. Po únavě a shonu předchozích dní jsem ocenila možnost v jedenáct hodin chvilku po nasednutí do letadla usnout a o nic se prozatím nemuset starat :-) Noc v letadle trvala slastných 12 hodin, takže jsem se dosyta vyspala a při příletu do Mexico City v 3.55 místního času jsem byla spokojená, připravená vkročit do Mexika. Projít celními kontrolami po příletu do země, počkat ještě na navazující let a v 8 ráno jsem se ocitla v Méridě. Jet leg o sobě během prvních dní ani nedal vědět. 

Shora město působilo zvláštně čtvercovitě členěné, trochu jednotvárně betonově šedivé, krásně ho však zdobily všudypřítomné rudě kvetoucí stromy (v červnu a červenci tu kvete typická místní rostlina flamboya). V letištní hale mě zvenčí vítal ohlušující zpěv ptactva a horko.

Dopravila jsem se do kanceláře Fundación Haciendas del Mundo Maya a byla jsem představena všem přítomným, jejichž jména jsem si najednou samozřejmě nezapamatovala, ale postupně jsem se pak s některými setkávala znovu, takže jsem měla příležitost to napravit. 

 

       Obr.: Poměrně luxusní dům pro dobrovolníky Fundación v Méridě:-), ve středu posvátný strom Mayů ceiba

Fundación Haciendas del Mundo Maya (http://www.haciendasmundomaya.com/en/ nebo https://www.facebook.com/fhmm2002?ref=hl ) je neziskovou organizací se širokým polem působnosti, věnuje se projektům sociálním, vzdělávacím i environmentálním. Působí po celém Yucatánu v přibližně 25 komunitách (rozuměj vesnicích). Její název je odvozen od toho, že ve vesnicích jsou často haciendy, které dříve patřily majitelům rozsáhlých henequenových plantáží. Henequen se získává z druhu agáve, jehož přírodní vlákno je velmi podobné sisálu a vyráběly se z něj provazy, kartáče a další. Po určitou dobu bylo pěstování henequenu velmi lukrativní záležitostí, po krachu tohoto odvětví souvisejícím se zavedením umělých materiálů a také vyvlastnění státem haciendy začaly chátrat. Nyní jsou tyto koloniální haciendy proměněny v luxusní hotely, které citlivě zapadají do okolní tropické přírody a dávají místním lidem práci (http://www.thehaciendas.com/).

Hned druhý den jsem vyrazila s koordinátorkou projektů do Temozónu. Překvapení chudobou vesnice, která ostře kontrastovala s luxusem haciendy, bylo značné. Vesnice Sihunchén před Temozónem působí pro právě přiletivního Evropana zvláštně, neboť zde lidí bydlí v tradičních chýších nazývaných „casa maya“, mayský dům. Temozón je už zastavěn obydlími z betonu, a je zde kromě Haciendy také mateřská školka, škola primaria (1.- 6. třída) a secundaria (7.- 9. třída). Dále několik obchůdků nabízejících především slané a sladké pochutiny, nápoje, a také papírnictví. Domek dobrovolníka v Temozónu je vybaven skromně, zvenčí je podobný stavebnímu stylu sousedních domů ve vesnici. 

                                                Obr.:  Domek v Temozónu

První týden jsem si v Mexiku zvykala a dojížděla zařizovat organizační věci i učit z Méridy, poté jsem se přestěhovala. Zrovna ten den se však strhla veliká bouřka, která způsobila závadu elektrického vedení. Ve vesnici přestal jít proud (není prý úplně neobvyklé), vypadalo to, že tu první den zůstanu o svíčkách.. večer už však elektřina v některých ulicích šla. A víte, jaký je mexický způsob zprovoznění elektřiny, když k domu "nějak nejde"? Odšroubovat krabici s měřáky ze zdi a spojit drátky příslušná místa :-) Světě div se, ono to fungovalo…